Čekala bych, že sžít se s novým pracovním prostředím, nastavením i s novými lidmi mi potrvá déle. Nastoupila jsem ve chvíli, kdy napříč celou společností probíhal jakýsi designový sprint, kterého se mimo jiné účastnila i paní recepční. Kámen nezůstal na kameni. Usadili mě ke stolu, u kterého po skončení sprintu nezůstanu, a seznámili s lidmi, kteří nebyli z mého týmu. Proč?
Protože, jak jsem pochopila, během téhle akce jsou všichni všude. Dostala jsem od mentora základní info, pár tipů k tomu, na čem začít pracovat a prostor rozkoukat se. Vzduchem prolétlo ještě pár jmen a domů jsem odcházela s hlavou nafouklou jako pátrací balon. Ale kupodivu mi to nevadilo. Všechno tohle se totiž odehrávalo v naprosto pohodové, přátelské a laskavé atmosféře. A tak jsem přišla další den znovu. A zase. A i když už začínám mít pocit, že se na mě práce valí ze všech stran, byť jsem se ještě tak úplně neotrkala, neplaším. Za tu krátkou dobu jsem totiž stihla pochytit jednu zásadní věc: Když si řeknete, všichni, ale fakt úplně všichni, vám moc rádi pomůžou nebo vás aspoň nasměrují na toho správného člověka.
Ve své knize Tak dobří, že vás nepřehlédnou, seznamuje Cal Newport své čtenáře s tzv. teorií sebeurčení, která říká, že v práci jsou důležité ”faktory popisované jako duševní strava nutné k tomu, abychom se cítili skutečně motivováni svou prací“. Potřebujeme mít pocit kontroly nad svou pracovní náplní a vědět, že to, co děláme, je důležité, a že jsme v tom dostatečně dobří. A nakonec potřebujeme mít i pocit sounáležitosti s ostatními v týmu. Naplnění těchto tří předpokladů vede podle Cala Newporta ke spokojenosti v jakékoli práci. Co přesně to ale znamená, jsem pochopila až s příchodem do Scio.
Nikdo vám tu krok od kroku nenalinkuje pracovní program na celý den nebo týden dopředu. Přeci jen je tu mottem “změna je trvalý stav”. Zpočátku to vyvolává spoustu otázek a velkou dávku nejistoty. Ale nebojte, rychle to přejde. Už brzo si naprosto přirozeně začnete vyhledávat, čeho se chytit, na čem začít pracovat. Jste mezi partou lidí, kteří to takhle dělají už nějaký ten pátek. A funguje to. Na zbytečné porady se tu nehraje. Potřebujete si něco zařídit, vyjednat, domluvit se na něčem? Dojděte si za člověkem, se kterým to potřebujete řešit. Tolik jich tu zase není, takže se dá celkem přehledně zjistit, kde kdo sedí. Dost možná to vyřešíte hned na místě nebo si řeknete, kdy a kde to společně proberete. Rozhodně si ale buďte jistí, že bez odezvy nezůstanete. Podobně to funguje, když se vám něco nelíbí. Prostě to řekněte. Mně se tak úplně nepozdávalo sedět v naší otevřené kanceláři zády do prostoru. Takže teď kompletně reorganizujeme prostor, aby byli spokojeni všichni včetně mě :-).
Upřímně, open space je další věc, která mě obvykle děsí. Open space ve Scio ale mnohem víc než formální kancelářské prostředí připomíná takový větší pokoj. A to nejen vzhledem, ale i atmosférou. Možná je to i tím, že cesta do kanceláří vede po dřevěných schodech připomínajících schody do podkrovních pokojů někde na chalupě, kolem útulné jídelny, která, když si tam lidé nebo i celé týmy společně vaří, víc než příjemně provoní chodby.
